Tento podzim jsem odložila lesní mysl a ponořila se krom péče o děti taky do podpory jednoho závěru života, který trval celých 99 let a který skončil v domácí posteli za přítomnosti nejbližších, tak jak jsme si to přáli. Vyžadovalo to snahu a úsilí. Ráda nechávám mnoho věcí plynout. V tomto případě se ale vyplatilo udělat pravý opak. Dostala jsem tak obrovský dar. Také jsem byla svědky toho, jak blízko k sobě mají ti, co se narodili a ti, co odcházejí ze života. Nespěchají, neplánují. Oba jsou blízko něčemu, co je pro nás zahaleno a opředeno tajemstvím.

Na této podzimní cestě nám krom dobrých ochotných lidí (stále žijí!) pomohla drobná knížečka: Jak být nablízku – Provázení posledními týdny a dny života (Brožurka o umírání, vydaná Cestou domů hlavně pro klienty domácího hospice a jejich pečující a rodinu), také od Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt.

Důležitým kamenem na cestě byl bytový seminář v Ivančicích “Až umřu, vysaďte na mě třešeň”, který byl o posledních věcech člověka, o lesním pohřebnictví, o tom, co si oblíct na poslední cestu… http://www.lesvzpominek.cz/

Dnes, na konci listopadu, jsem slyšela štěbetat ráno ptáky. Jakoby připomínali, že i když jsme v nejtmavější části roku, jaro je v ní obsažené taky. A s tím i plány s Lesní myslí. Chystám se vytvořit nový koncept pro rodiče s dětmi. Myslím, že to bude pěkný obohacující čas. Když jsem se s Lesní myslí seznamovala, Sirpa, její autorka, mi říkala: Jedna máma chtěla se svou dcerou chodit do lesa, ale dceři se moc nechtělo. Lesní mysl jim dala důvod, proč začít. Dceru cvičení chytla a začala se do lesa těšit. Těším se naviděnou…