7:30

7:30

23. 10. 2015

Nedávno mi došla zpráva. Bylo to ráno. V 7:30. Vzbudilo to moji zvědavost. Kdyby někdo něco hodně nutně potřeboval, zavolá. Kdo by mi tak mohl poslat zprávu v 7:30 ráno? I přes ranní kalup jsem vzala mobil do ruky a zprávu otevřela:

“Dobrý ráno, Martino. Jdu zrovna lesem do práce, je to skvělý a zavedla jsem tak tvých 10 minut (skoro) denně v lese. Zdravím já a ptáci, L.”

Zpráva došla z Prahy. I tam se dá zakomponovat les do každodenního běhu událostí a o to víc, co člověk spěchá a spěchají i ti okolo, je těch pár minut v lese oázou. Mám to vyzkoušené na sobě, i když nejsem z Prahy, ale z jeho předměstí, tedy Brna:-). Kdyby za ten den nic jiného nestálo za to (ale vždycky stojí), ten kousek času v lese udělá ze dne den D, na který budu vždycky ráda vzpomínat. Zní to možná až divně a hloupě psát o něčem tak obyčejném jako pobývání v lese. Ale mám trochu obavu, že na to zapomínáme. Ne všichni, ale hodně z nás. Ne jet na chalupu nebo jednou za čas někam ven na výlet. Ale na tu každodenní příležitost lesa.